ICR2018 - Část 2. Maroko

15.02.2018

     Do marockého Nadoru připlouváme kolem šesté hodiny večerní. Po v těchto zemích poměrně zdlouhávém a nesmyslném popotahování na celnici, které však k Africe patří, přejíždíme do prvního bivaku. Všichni zdárně na místě. Přespáváme tentokrát ve voze a ráno 23.1. vyráží naše sanitka společne s ORG posádkou odstartovat první africkou etapu. Zprvu asfaltka se mění v prima kamenitou pistu (prostě "polňačka") stoupající kamsi do neznáma. Vyráželi jsme poměrně brzo, proto v kopci stíháme krásný východ zlatavého slunce. Dojíždíme na náhorní plošinu, přípravujeme start a já vařím na vařiči kávu pro zbytek teamu, máme ještě čas. Poté přijíždí první závodníci. Startují a my vyrážíme do ten den první speciálky za nimi. Tuhle speciálku jedeme ve voze dva záchranáři já a Klára z ARO Kolín. Cesta ubíhá, polňačka, nebo chcete-li pista, je sem tam okořeněna žlaby, případně strmějšími sjezdy a výjezdy, se kterými si musíme s našimi auty poradit. Je to zábava a baví mě to. Po asi 200km dojíždíme do cíle. Velitel závodu přes satelitní telefon prohazuje posádky. Záchranářka Klára zůstáva v cíli první speciálky a budou s ORG autem čekat na zbylá asi 2 auta, která ještě pro technický problém zůstala na trati a do druhé speciálky nenastoupí. Kdo tam ale nastoupí jsem já se "sanitkou" a jako navigátor Dominique. Dominique je kluk z Rakouska, je součástí organičního teamu, sám také rallye jezdec na motorce. Nyní však jako můj copilot a navigátor. Přejezd do druhé speciálky zvládáme i s tankováním na výbornou. Asfaltka se opět ztrácí a my si užíváme nádherný kamenitý kopec, který je třeba překonat. Auto poskakuje, čtyřkolka zabírá, my jsme jako v pračce, ale za pár minut na druhé straně kopce. Ale to už přijíždíme do startu speciálky č.2, setkáváme se s další částí org. Teamu, nijak se nezdržujeme a jedeme dál, cesta je ještě dlouhá. Jak, to jsme ještě netušili. Hned v úvodu se nám nedaří natrefit správnou pistu, neboť vyjetou trasu od závodníků nám komplikují stopy stavebních strojů od nedaleké stavby jakéhosi trativodu. U stáda velbloudů, kde končí stopy, se točíme. Daří se nám zorientovat podle vrstevnic a jedeme dál. Evidentně jsme nezakufrovali jediní. Po pár km nás předjíždí jedno závodní auto, které už mělo být asi hodinu před námi:) Bohužel pro nás nastává další zdržení, píchnuli jsme a musíme měnit kolo. Trochu s tím na nerovném terénu a specifickém uložení rezervy Pathfinderu bojujeme, po hodině a půl máme vyhráno. Začínám být nervózní, protože je pokročilá hodina a za chvíli padne tma. Pořád to máme do cíle ještě asi 100km. Snažím se jet co to dá, ale tma nás stejně zastihla. I když auto mělo světelnou rampu a svítil jsem vším co na autě svítí, rozhled do dálky ve dne stejně nic nenahradí. Musíme zvolnit a každý horizont kontrolovat, tzn. vystoupit z auta a omrknout, než tam vjedeme. Nerad bych sjel kam nemám. Sjíždíme po tmě takový kamenitý kopec, serpentýny a jsem rád, že asi vlastně nevidím vedle sebe, neb se mi zdá, že vlastně ani není co vidět, kromě díry. Projeli jsme. V neznámu se motáme stále poměrně blízko hranic s Alžírem a tak potkáváme první vojáky. Mluví Francouzsky, my ne.. ale rallye je celosvětově známé slovo, a tak nás pouští dál. Je kolem desáté večer a my máme stále ještě kus cesty. Kamenitý terén se začíná měnit v písečný. Začínám mít drobnou krizi, protože už je to nekonečný, a mám o sebe přecijen trochu strach. Náladu mi lehce zvedá závodní posádka, kterou potkáváme zapadlou v písku. Bohužel pravidla rallye jsou nekompromisní, a jako pořadatelé jim nemůžeme pomoci, protože by byli diskvalifikováni. Hlásí, že zdravotně jsou v cajku, rozbil se jim přední diferencíál a mají náhon jen na zadní kola, proto v písku zapadli. Ale auto s jejich pomocí jim již jede naproti. My tedy pokračujeme dál. Písku je čím dál víc, až jsou z něj duny. Tam jezdit nemáme, ptám se Dominika, kde je ta cesta, kterou jsme je měli objet. Se smíchem z něj vypadlo, že je asi 20 km za námi, že ji asi viděl. Výborné :D..., tak tedy jedeme zpátky.. bohužel v písku je tolik stop, že nejsme schopni najít cestu zpět. Douky s čelovkou kouká z okna a hledá cestu, nezdá se, že by byl úspěšný. Najednou se objevuje na motorce místní beduín. Volám na něj, míří k nám! Nerozumíme si, ale ruce, nohy, rallye, pista, Merzouga --- pochopil, za krabičku cigaret nás vytáhnul z temnoty noci, přecijen už tu asi párkrát jel. Do Bivaku v Merzouze příjíždíme těsně před půlnocí, z org. Teamu nám dávali ještě chvilku a chtěli nám jet naproti. Oprava kola, večere, spánek, uf... snad máme na zbytek vybráno a už to nebude horší...

   Ráno v Merzuze je nádherné, spánek nebyl dlouhý, ale ranní káva s výhledem na rozbřesk za dunami 10m vysokými je parádní. Následuje opět start a po závodnících vyrážíme opět s ORG autem. Cesta je podobného rázu jako den před... hlavně kamenitý terén. Ten se na pár místech mění na písečné, ale rychlé pisty, jízda jako z televize. 2 auta za sebou uhání v oblaku prachu těsně za sebou. Kolem kozy, osli, velbloudi... celá trasa má lehce pod 300 km. Do bivaku v Zagoře přijídíme celkem pozdě, díky dlouhému čekání na zbytek závodníků v cíli. Nevadí, místní pro nás připravili milé pohoštění, po večeři brífing, večerka, ráno zase na novo.

    Ze Zagory vyrážíme do startu ještě za tmy. Oblígátní příprava startu, káva... Za závodníky opět my.. Trať ze začátku kamenitá, pak písek, mám trochu strach, jsem pořád offroad nováček - to se u mě projevuje tak, že přestanu mluvit, ale dalo se to:), nikde jsme nezapadli, nepřevrátili se. Problém nastává až v místě zvaném Sandy river... dá se to prý dobře objet, ale člověk zde žijící, tam má políčko a zatarasil cestu svým autem. Proto jediná možnost, je jet vyschlým korytem řeky plným písku. Ufukujeme pneumatiky, prohlížíme prudký břeh, kterým musíme seskočit do koryta. Dá se. Vyrážíme. Je mi oznámeno, ať hlavně nezastavuju, abych nezapadl a že na konci je prudší výjezd. Cca 10km se brodíme řekou, když v tom se Nissan Navara jedoucí přede mnou postaví na zadní, zavrávorá, hup a je nahoře... Když jsem to viděl, musel jsem si udělat temno před očima, přidat plyn. Najednou jsem jako v raketě na měsíc, vidím jen nebe. Ruce na volantu v křeči. Auto se láme, motor řvě, rána, prach, projeli jsme... uf... musím zastavit a vydýchat se, spolujezdkyně Klára taky.. Dofukujeme zpátky gumy, a jedeme dál, pár kliček mezi dunama, pořád se míjíme se závodníky. Po asi 200km dojíždíme na asfaltku. Čekáme na pokyny. Do druhé speciálky už závodnící za nami nestíhají limit, takže nenastoupí, proto jedeme přímo do bivaku do Ichtu. Revize vozu, večeře, před spánkem, jako vždy koukám na fotky mých dětí, copak asi dělají.

    Páteční etapa z Ichtu do Smary je dlouhá asi 470km, ale po poměrně dobrých pistách, takže je celkem rychlá, ke konci dne začíná písečná "bouře", tzn. Písek všude, šedé mlhavo, ideální volbou jsou sjezdařské brýle. Ve Smaře, také podáváme první infuzi s léky proti zvracení, černé uhlí, a léky na průjem. Jeden z mechaniků jednoho teamu, neunesl místní vodu. Klasická Faraonova pomsta se vším všudy.

    Podobné je to v sobotu ze Smary do Dakhly, zde proběhlo vyhlášení kategorie Lite a další infuze pro mechanika a naordinování odjezdu domů. Odsud volám manželce a dětem, strašně jsem je chtěl slyšet. Doma zjišťuji, že si mojí zdravici domů účtují na 1140,-kč, ale co, jednou se to dá:))

    Na něděli je plánován pouze odpočinkový 415km dlouhý přejezd po asfaltu z marocké Dakhly do Mauretánie. Vyrážíme dohromady s naším ORG Transitem ještě v noci, abychom jim pomohli připravit bivak, ještě před příjezdem všech závodníků. Přespáváme tentokrát, asi teda na 3hod, v parádním hotelu kousek před hranicema. Sprcha po delší době byla výtečná. Ráno v půl osmé vyrážíme k hranicím, zde opět ukázka síly místní policie, ale po asi 2 hod můžeme opustit Maroko a přesunout se do Mauretánie.